Sérum do Nome

V roce 1925 lékař v odlehlé oblasti na Aljašce zjistil, že se tam rozmáhá epidemie záškrtu. Potřeboval léčivé sérum, které bylo někde ve Washingtonu. Telegrafoval úřadům žádost o sérum. Jediný způsob jak sérum dostat do oblasti byly psí spřežení. Z Washingtonu vlakem a poslední část psi.

Kovová schránka o váze asi 9 kg, byla jedinou nadějí na přežití mnoha lidí odříznutých od civilizace. Původních obyvatel Aljašky i „bělochů“. Rozjela se poslední velká psí akce, než za několik let tuto dopravu převzaly letadla. Vymysleli štafetu psích spřežení, při které mělo 20 saní urazit vzdálenost 1085 km.

Je to příběh hodný velkofilmu. Teploty kolem -50°C, sněžné bouře. Vítr překračující 100 km/h. Vánice ve které není vidět ze saní na nejbližšího psa. Muži s obličeji zčernalými omrzlinami, zapřažení do saní místo psů, kteří umřeli. Psi zachraňující situaci orientací při téměř nulové viditelnosti. Převržené saně a zásilka vypadlá do sněhu, omrzlé ruce při jejím hledání. Při předávkách sérum ohřívali u ohně aby přežilo transport, prostě fakt hrdinství lidí i zvířat. Je za to i socha psa v Central Parku. Zvládli to za 127 hodin a zabránili epidemii.

Filmové jsou i následné dozvuky. Sláva „nesprávného“ psa, opomíjení toho správného, který urazil většinu. Úplná ignorace domorodých jezdců, kteří uvezli dvě třetiny cesty a spousta dalšího. Slavné závody psích spřežení Iditarod na tuto událost odkazují a udělují různé ceny se jmény tehdejších řidičů saní.

https://en.wikipedia.org/wiki/1925_serum_run_to_Nome