Posts Tagged ‘lysá hora’

Na Lysou s kamarády

18.7.2009

Po minulé reportáži z mého sólo výletu, vám přináším druhou starou story, kterou jsem na disku našel. Je z roku 97 a odehrála se někdy po té sólové akci. Tentokrát jdu na Lysou s přáteli, ale zato v noci, mlze a dešti…

Nejprve dovolte oslavit mne, neboť jen má chorá hlava může zplodit takovýto nápad.

Inspiroval mne srpen. Ten je měsícem kdy je možno pozorovat na noční obloze nejvíce meteorů. Představa lehu v trávě a pozorování stovek krásných světelných efektů je mi blízká. Rozšířil jsem tuto svou ideu mezi své přátelé, které vlastním v počtu dvou kusů a tito ji přijali za svou. Nyní zbývalo určit kdy a kdo.

Jako místo pozorování byla vybrána jako obvykle Lysá Hora v Beskydech. Termín byl určen na sobotu 30. srpna 1997. Původní plán počítal s nástupem do hory zhruba v osm hodin večer. Na víkend ovšem předpověď věštila zimu a déšť. Dohodl jsem tedy s Bastym, že se uvidí až podle počasí.

Sobota byla velmi deštivá, sychravá, nevlídná, FUJ! Seděli jsme v čínské restauraci Zlatý Lev, kde máme známé číšníky a kuchaře. Blížila se devátá večerní a nálada byla výborná. Bylo mi líto mého projektu, který smutně stékal po sklech s dešťovými kapkami. Sem tam jsme vtipkovali o tom, jak je teď asi na Lysé a najednou došlo k zvláštnímu zlomu a začali jsme to brát vážně.

Pojedeme na Lysou, teď! Dobrý, takže já, Basty, Dominik, kdo dál. Basty odešel do kuchyně a přišel se zprávou, že půjde i Katka, Dominik začal zpracovávat Luďka, který nás obsluhoval. Luďa kladl tuhý odpor, ale nakonec byl zlomen.

Neblbněte, já mám zítra šichtu.
Nevadí, pojď s nama, bude sranda.
Já ještě nemám udělané součty.
My počkáme, bez tebe by to nemělo cenu…

Rozprchli jsme se do svých domovů pro výbavu. Ve 22:15 odvážel Basty Katku domů. Ta oznámila, že jde na diskotéku, sebrala ty nejhorší rifle a šla. My ostatní jsme čekali na Luďu až zavře restaurant. O půlnoci jsme vyrazili. Je docela kosa.

Pohleďme na osudy chrabré pětice dobrodruhů, kteří hledíce smrti tváří v tvář statečně rvou se s přírodou: Kde jsou? Hle, hvězda co ji Slunce zvou a kolem ní planety. A toť třetí z nich – Země. Pojďme blíž. Evropa, Morava, Beskydy… To jsou oni. Unáší je vůz značky Ford, o tom není pochyb, ovšem pochyby se zmocňují vypravěče má-li popsat barvu tohoto vozu. Zelená? Modrá? Či snad černá? Nazveme ji Tmavě ZelenoModrou.

Nahlížíme do vozu. Vpředu dva a vzadu tři. Věru špatně by se sedělo vpředu třem. Z přehrávače hrají sladké italské hity osmdesátých let, které v řidiči vyvolávají euforii a v některých jiných členech zase lehkou nevolnost.

Pojedeš na Dobrou.
Dobře, tak mě veď.
Dobře tak tady zahni doprava.
Ale já to znám doleva, jedem vlevo.
Hlavně, že jsi chtěl navádět.

Občas se někdo ze zadních otáčí a hrabe se v kufru v batozích. Automobil kličkuje, aby snad nepřejel žábu, protože řidič tvrdí, že by radši přejel člověka, než zvíře.Později již celá posádka svorně křičí pozor žába a je-li v dálce vidět něco, co by žábou mohlo byti, tají všichni dech.

A již parkují v temnotě pod horou. Mají dva batohy a kolem je tma. Jemně prší, teplota asi 14 stupňů, mlha. Pokus o pozorování meteorů končí neúspěchem. Stává-li se mlha neproniknutelnou asi tři metry nad vaší hlavou, věřte mi, hvězdy neuvidíte ani velmi velkým dalekohledem. Luďovi teprve až teď dochází, že jsme to mysleli vážně. Je docela kosa.

Stoupáme do hory, díky svému předchozímu výstupu, jsem považován za autoritu v otázce kudy cesta. Díky této pošetilosti mých kamarádů záhy bloudíme. Vracíme se zpět a nacházíme správnou cestu. Moje baterka zhasíná po deseti minutách. Měním baterky a ty zhasínají po minutách desíti. Ještě mám dvě sady, ale rozhodnu se šetřit. Co kdyby zhasla naše „hlavní“ svítilna?
Bastyho vodotěsný svítící obr je naší spásou.

Cesta vede překvapivě vzhůru a to tak, že dost. Nastává akce cibule, loupeme ze sebe vrstvy oblečení. Čabráme se v bahně a šlapem. Je docela kosa.

Elektrický ohradník. Takové ty dráty co mají za úkol kopat krávy. Kopáč kope příkop a elektrický ohradník kope krávy. Nabízím tuto atrakcí ostatním. Zkuste si to. Basty pokládá ruku na drát. Ono to kope v pravidelných intervalech. Nejdříve nic, chytá se důvěřivěji, pevněji. Jauvajs! Mává rukou a uskakuje. Fajn, pobavil. Je docela kosa.

Potkáváme známou ceduli „oblast výskytu chráněných šelem“ s obrázky medvěda, vlka a rysa. Občas zkoušíme zhasnout baterku a snažíme se něco vidět, vidíme nic. Luďa se evidentně neztotožnil s naším cílem a proklíná nás i sebe, že se nechal ukecat. Nutno přiznat, že jsme jej vytáhli přímo z práce, takže neměl ani čas se vybavit a převléct.

Sem tam (asi dvakrát) přestane na pět minut pršet. Pohrávám si s představou, co by se dělo, kdyby došla Bastyho baterka. Fantazie mi líčí pět maniaků lítajících po úbočí Lysé Hory za svitu zapalovačů, sirek a světýlek z digitálek.

Jsme asi dva kilometry od vrcholu. Kdyby bylo krásně, viděli bychom světýlko na vysílači na vrcholku. Je mlha a vidíme tak s bídou na tři metry.

Ticho! Slyšíte?!

Posloucháme divné bručení. Než se stačíme zaposlouchat, utichá to. Jo jasně mohla to být vzdálená bouřka, ale spíš to asi byl opravdu medvěd. Od této chvíle mě akce přestala bavit. Šednu v obličeji, vytahují nůž a stávám se upovídaným. Když už nemám co říci, zpívám. Odborníci doporučují medvěda nepřekvapit. Pokud vás uslyší ustoupí vám z cesty. Ten náš nám asi taky ustoupil. Je docela kosa.

Kilák a půl pod vrcholem začínají kaluže, tedy spíše jezírka. Richard má kanady a brodí se. My ostatní se snažíme obcházet jezírka okolními kalužemi. Docházíme k rozcestníku, kde se dozvídáme, že na vrchol je to už jenom kilometr. Ukazuji kde by byl vidět, kdyby bylo vidět. Katka musí být z diskotéky doma nejpozději v 5:30, tlačí nás čas. Jsou tři hodiny, otáčíme a jdeme dolů.

Richard předvádí stroboskop, háže si s baterkou. Samozřejmě mu spadne a zhasne. Za svitu mé baterky nouzovky provádíme opravu. Naštěstí se daří. Nepůjdeme potmě.

Přicházíme zpátky k ohradníku. Richard si chce zopakovat svou zkušenost s elektrony. Zapomíná ovšem, že teď je poněkud více mokrý než prvně. Elektřina ho srazí na kolena, mluví sprostě.

Přicházíme k autu, jedeme domů, spím.

3.9.1997

Reklamy

výstup na lysou

14.7.2009

Jedna má starší turistická reportáž. Ještě z dob, kdy mobil byl vzácností a jeho číslo začínalo 0601… Pokud se vám to bude líbit, je tu ještě jedna podobná.

Objevilo se slunce a já jsem opět, jako každoročně, pocítil nutkání vyrazit do temných hvozdů. Nejbližšími temnými hvozdy jsou mi Beskydy a já se rozhodl začít sezónu výstupem na jejich vrchol nejvyšší. To jest Lysou Horu.

Dva víkendy uběhly a já jsem pořád ještě nevyrazil. Pořád mi do toho a něco lezlo, ale nakonec se objevila skulinka. Skulinka zvíci asi 24 hodin. Mohl jsem vyrazit v Pátek po práci a v Sobotu v 18 hodin už jsem zase musel být doma, protože kamarádka mě pozvala na oslavu svých narozenin.

Naplánoval jsem trasu. Zajedu do Krásné, odtud po žluté vylezu na Lysou, pak pořád po žluté přelezu na Malý Smrk, tam přespím, po červené slezu do Ostravice, vylezu zase na Lysou, slezu z ní po modré a dojdu až do Krásné.

Za pomoci pravítka jsem naměřil délku trasy asi 20km. Pak jsem trasu předvedl mému otci. Je to velký turista a Beskydy má v malíku. „Po žluté jsem to ještě nikdy nešel.“ Hmmm to mě překvapilo. Myslel jsem, že v Beskydech takové cesty neexistují. Mému odhadu 20km se otec vysmál, že prý to je víc a pohrozil i předpovědi bouřek.

Já jsem srdnatě v pátek naložil bágl do auta a odfrčel do práce. V práci nabírám do flašek vodu. 2×2 litry, to jsou čtyři kila na záda. Něco přes kilo má spacák. Asi kilo bude mít igelitová celta 3×4 metry z Baumaxu. Kilo má batoh. Doplněno svetrem, flanelkou, riflema, nožem, foťákem, provazem, pinzetou na klíšťata, baterkou, sirkama, papírem, dvěma atlasy rostlin, mapou Beskyd 1:50000, náhradníma slipama a ponozkama, hromadou oplatků, tatranek a čokolád., to udělá asi 15 kg. Jednu láhev sladím sirupem na pití a druhou nechávám čistou. Na tržišti u rákosníků koupím tenisky. Ty co mám už jsou poněkud sandálovité. 350 Kč, to jde.

Sedám do Favorita a vyrážím z Ostravy směr Frýdek-Místek. Sluníčko svítí a já frčím stodeset na Frýdek. Profrčím Frýdkem a nikde nevidím žádnou příhodnou odbočku na Dobrou, či Nošovice. Utěšuji se, že se odbočuje až za Frýdkem. Automapu mám mizernou (byla u benzinky zadarmo). Sem tam v ní něco není, ale zato jsou tam vyznačeny všichni McDonaldi a Baumaxové v republice. Když dorazím do Frýdlantu, usoudím, že odbočka se nekoná a přes dvojitou plnou to otáčím zase zpátky.

Přijíždím do Frýdku a ulicí kde je průjezd zakázán se dostávám k tabulím směr Český Těšín, což snad má být ono. Jedu a jedu a ukazatel Dobrá furt nikde. Potkávám stopaře, doufám, že mi poradí a zastavuji.

„Jedete, prosím do Těšína?“
„Nejedu, ale jedu tím směrem, kousek tě vezmu.“
„Jedu do krásné.“
„Kde to je?“

Aha, takže tenhle mi moc nepomůže. Přijíždíme do Dobré. No hurá, vyhazují stopaře a odbočuji na Nošovice. Přijíždím do Krásné. U mostka zahlédnu žlutou. Odbočuji a auto nechávám stát na vyježděné ploše, kde podle nepořádku zdejší lesáci otáčejí auta se dřevem.

Vykládám bágl, přibaluji mobilní telefon (ach ta romantika), přezky cvakají. Babce, která opodál pleje zahrádku předvádím energické, úsporné pohyby profesionála. Připadám si jako Stalone, když se v Cliffhangerovi chystal do hor. Jednu láhev vody dávám dovnitř batohu. Druhou, od destilované vody (Aqua Destilata) přivazují zvenku na batoh. Má totiž ucho. Z auta sundávám obě antény. Vyprazdňuji kastlík u řidiče a nechávám jej otevřený, nerad bych byl vykradený. Když uvidí, že tu nic není, snad si dají pokoj. Zamykám co můžu a na závěr pípátkem nahazuji alarm. Hážu batoh na záda. Zapínám bederák, cvaká přezka prsáku a jdu.

Sluníčko svítí, tričko a šortky jsou tak akorát. Slunce v duši, vpřed, jen vpřed. Stop. Ta flaška se moc kývá, musí taky dovnitř báglu. Po pár minutách mě dobíhá pejsek, který je mi po pás. „Ringo! Nechej pána!“ Ohlížím se na majitelku. Jsou tam dvě, jdou kus za mnou a jsou docela pěkné. Usmívám se a zpomaluji, snad mě dojdou a hodíme řeč. Nehodíme, odbočují pryč. Škoda.

Jdu podél elektrického ohradníku, přemýšlím nad těžkým životem skotu a ejhle. My o Krávě a Krávy za plotem. „Ahoj krávy.“ Líně otáčejí hlavy. Jdu blíž, jsou černé a hnědé, strakaté. „Strakatou, strakatou, tu já mám nejraději.“ Debilně si prozpěvuji. Krávy se zájmem přišly blíže a čumí. Naprosto bezhlesně. Ani jedno zabučení, nic. „Bůůůůůůů“ Provokuji. Ony nic! Krásný pohled. Stádo krav, natěsněné hlava na hlavě, strakatá masa hovězího. Tři metry od nich turista. Velikánský modrý batoh na zádech, chlupaté nohy vyčuhují z bermud. Mezi námi jen drát. Asi kope, zkoušet to nehodlám a krávy asi taky ne.

Krávy stále mlčí a se zájmem mě pozorují. Takové divadlo tu asi je vzácné. Už jsem jim zazpíval, zabučel, vypadají spokojeně. Sundávám batoh, lovím v jeho kapsách a vytahuji svůj Olympus. „Si vás vyfotím, jo?“ Mlčí. Tak jo. Cvak a jsou tam. Ještě jim zamávám a pokračuji dále vzhůru.

Po chvíli narazím na výstražnou tabuli. „OBLAST VÝSKYTU CHRÁNĚNÝCH ŠELEM.“ Namalovali tam rysa, medvěda a vlka. Doufám, že když jsou chránění, uznají mi u soudu alespoň přiměřenou obranu.

Stoupám a obdivuji, v jakých šílených místech jsou lidé ochotni stavět chaty. A stoupám a stoupám. Je dusno. Sakra to je vedro! Poprvé v životě cítím pot pálit v očích, dodnes mě vždycky uchránilo moje husté obočí, ale tohle je už i na moje houštiny moc. Brečím a stoupám. Čekám, kdy se vynoří transcendentní myšlenky o podstatě bytí. Těším se jak budu meditovat a ono furt nic, akorát mám žízeň a je mi šílený hic.

Zastávka na posilněnou. Jak zjišťuji, už jsem propotil i čokoládu v batohu. Je trochu slaná.

A konečně, už jsem zahlédl vysílač na Lysé. Tož poďme. Pohled na závěrečný stoupák mě nadšení chladí, ale lezu. Ještě furt lezu. Ještě pořád…… A už jsem tady.

Trvalo to dvě hodiny, ale jsem tu, 19 hodin, vrcholek Lysé Hory (1323 m.n.m). Jsou tu všeho všudy asi tři lidi. Chata už je zavřená. Přišel čas na frajeřinky. Lovím v batohu a vytahuji mobila. Jen čumte, to jsem ale buržoust co?! Vytáčím Lucku a chlubím se a chlubím, pak ještě Bastyho a Buffyho a furt se chlubím a ještě Gabču, ale to už se nechlubím, protože není doma. Prolezu si vrcholek, zjistím, že předpověď vyšla a opravdu se blíží bouřka. Beru bágl a pokračuji po žluté na přehradu Šance.

Už na Lysé mi dochází, že to opravdu nebude těch dvacet kiláků. Vypadá to spíše na 40. Jenom na Lysou to totiž bylo sedm a dalších sedm to je na Šanci. Hned začátek sestupu ve mě konečně vyvolává meditační myšlenky. Všude okolo totiž vidím hromady větví z vysekaných stromů. Koleje od traktorů jsou všude. Nohy bolí čím dál víc. Hledám místo k přespání, ale všude je to z kopce. Nerad bych se v noci kutálel do údolí.

Začíná se šeřit. Fotím pěkné mraky. Jé, to je pěkný strom. Smrk, který zapomněl odhazovat staré spodní větve. Smrky, jak rostou, postupně odspoda odhazují větve. Smrk je zelený jen na vrcholku. Spodní část je jen kmen. Tohle stromisko mi připomíná chlapský sběratelsky syndrom (To přece nevyhodím, co když se to bude někdy hodit?!), spodní větve už jsou dávno suché, ale jsou tu pořád. Šplhám k němu a hledám správný úhel pro fotku. Takhle zespoda, skrz ty větve. Cvak.

Dívám se pod nohy a vidím mravenečky. Zpočátku se snažím dávat pozor, ale časem bohužel. Kdybych furt čuměl pod nohy, neviděl bych nic z okolí. Když mi mezi nohama nekličkují mravenci, tak mi zavazí slimáci. Ne šneci, jsou to slimáci, nemají domečky. Šnek houmlesák. Slimáci jsou velmi barevní. Potkávám modré, bílé a taky oranžové, těm říkám slimáci mirinďáci. Připomínají mi ty oranžové chlápky z reklamy. Zkouším to na ně po našimu. Šlimoci, kaj idětě?“ Nic, ani nemrknul.

Žlutá značka z Lysé Hory na Šance je zároveň naučnou stezkou. Po cestě je asi pět zelených tabulí, kde je šablonkou, technickým písmem napsáno něco o zdejších stromech. Text čtu jen u první, další tabule už ignoruji, protože to je nuda. Jsou tu i obrázky ptáků a jejich jména. Problém je, že obrázky jsou černobílé, přesněji zeleno-černé, takže jsou mi na houbelec. Z ptáka většinou zahlédnu jen barevnou šmouhu, takže černobílé obrázky fakt ne.

Mezi stromy začíná prosvítat hladina údolní nádrže Šance. Je to zásobárna pitné vody pro Ostravu, takže stromy jsou plné tabulek o zákazu vstupu. Dokonce je tu zákaz zastavení pro auta. Zákaz, zákaz, nesmíš. Ale jinak je to tam pěkně. Scházím k budově vodohospodářů. Říkám čau vlčákovi a jdu přes hráz. Je sypaná, osázená nějakými, asi tropickými, keři, které pěkně kvetou. Sedám na betonový vrcholek hráze a kochám se pohledem na obrovskou plochu zelené vody. Tenhle pohled mě hrozně uklidňuje. Přes zimu mi to chybí, všechno je zamrzlé a nikde není k vidění pořádný flák vody. Dávám si k tomu tatranku. Mám chuť tam vlézt, ale než bych se dobelhal, někam, kam na mě vodohospodáři neuvidí, tak to radši kašlu.

Mám za sebou čtrnáct kilometrů a pořád nemám kde spát. Pokračuji tedy na Malý Smrk. Pořád po žluté. Zatím jsem nepotkal jediného člověka. Na Malýho Smrka to je dalších sedm. Mapa tvrdí, že to bude drsné, kolmo na vrstevnice.

Zpočátku to je po silnici. Začíná se blýskat a to tak, že dost. Zapínám stopky. Každých třicet sekund blesk. Hřmění má zpoždění devět sekund, takže to máme tři kiláky. Musím najít místo na spaní, než to sem dorazí. Značka odbočuje konečně ze silnice. Hledím si pod nohy a jdu. Zvedám hlavu. Týýý vole! Takový kopec! Lezu to málem po čtyřech, funím.

Je čím dál větší tma. Na Little Smrka už nedojdu. Konečně trošku rovné místo. Že bych se tu uložil? Ne, to není ono, jdu dál. Tohle vypadá dobře, kromě toho, už si nemůžu vybírat. Mám v nohách asi 18 km, bouřka je mi v patách a je 21:30, na turistické značky na stromech už nějakou dobu nevidím.

Lezu do lesa. Hledám vhodné stromy. Vytahuji igelit, lano a vyrábím přístřešek. Nejdřív zkouším přivázat dva rohy, ke stromům a dva nechat na zemi. Snažím se vytvořit šikmou stříšku, ale to nevypadá použitelně. Vytahují gumovou šňůru s háčkama, používá se to v autě na přivazování věcí na zahrádku. Přichytávám ke stromu i třetí roh a pod to se už i dá vlézt. Roztáhnu karimatku, a začíná pršet. Je deset hodin v noci a já jsem to akorát stihl.

Balím batoh do velikánského sáčku, ulehám. Jsem tak utahaný, že nemůžu usnout. A hlavně OBLAST VÝSKYTU CHRÁNĚNÝCH ŠELEM! Vedle spacáku mám připravený nůž na medvěda. (Pich do očička.) V ruce svírám baterku. (Blik do očička.) Všude okolo šumí déšť, pořád slyším, nějaké kroky. Vytahuji mapu. Kde jsem, hmmm tady. Zítra ještě tohle. Tak to asi ne. To neujdu. Tak to zkrátím, tadyhle po modré, no uvidíme.

Půlnoc, déšť šumí, tak co medvěde, kde jsi?

Dvě hodiny ráno, mlha, ticho. Co to bylo? Nebyl to medvěd?

Čtyři hodiny, zima. Medvěde, ty svině chlupatá, kašlu na tebe, zdechni!

Půl šesté. Konečně je vidět, balím a jdu na to.

Igelit je mokrý, balím ho do sáčku, ve kterém byl přes noc bágl. Snídám jednu řadu čokolády.

Tenisky jsou po pár krocích mokré. Šíleně mě štve, když prolízám borůvčím, maliním, jahodím a vidím ty tuny budoucích jahůdek, malin, či borůvek. Proč nemůžou být zralé už teď? Jsem rád, že jsem spal, kde jsem spal. Kdybych to nestopnul tam, tak jsem žádné místo už asi nenašel, samá houština, hrbol a kopec. Přemýšlím, jak bych to asi řešil. Asi bych si lehnul přímo na cestičce a přikryl se celtou jen tak. Musel bych ji naaranžovat , abych se pod ní neudusil. Vymýšlím katastrofické scénáře.

Dorazím na Malý Smrk. Vidím v údolí Ostravici, kam chci po červené slézt. Lezu. Celou cestu jsem se poslušně držel značky, ale teď si to zkrátím. Ta cesta dole je přece ta samá, co po ní jdu, to určitě bude taky červená. Spouštím se svahem a pokračuji po nové cestě. Když po dvou kilometrech pořád nevidím červenou, dochází mi, že se zkrátka nevyplatila. Sorry ochránci, už vás vždycky poslechnu. Vracet už se nebudu. Někam mě to dovede.

Další posed. Jsou jich po cestě desítky. Jelen si vyjde na pastvu a mysliveček ze své boudičky udělá bum, máš to. Máš moc velké parohy, ty se hodí na zeď. U posedu je i krmítko a rozštípnutý kůl s jakýmsi šutrem zastrčeným do rozštěpu. Je to nějaká krystalická hornina. Vypadá mokrá. Sahám na to. Není to…? Ochutnávám. Jo je to – sůl kamenná.

Cesta, co vypadala jako červená, ale není to červená, mě dovádí zpátky kousek od místa, kde jsem spal. Zamáčknu slzu, vytahují mapu a měním plán. Jdu zpátky k Šanci. Po cestě zkusím stopovat na Ostravici. Pokud mě někdo vezme, půjdu na Lysou po modré, když ne, tak to vezmu zpátky po žluté, jak jsem včera přišel. Samozřejmě mě nikdo nevzal. Takže se vracím stejnou cestou, jakou jsem přišel. V duchu se omlouvám nohám. Nevěřím, že mě donesou do cíle. To přece nemůžou vydržet. Něco v nich rupne, natáhnu si sval. Vymknu si kotník…

Vrcholek Lysé zdolávám po čtyřech. Jsem tu v 11 hodin. Dneska je sobota, je tu spousta lidí. Už nemám co pít. Lezu do Bufáče a stojím frontu na dvě coly. Jak s nimi jdu podél fronty ven, vidím závistivé pohledy stojících. Venku s obrovským áááááách sedám a piju a piju. Vytahuji mobila a zase frajeřím.

Obhlížím holky. Miss Propocené Tričko. Přemýšlím, jak se tu dostali ti cyklisti. Je 12 a já musím být v šest u Katky. Takže hurá dolů. Nohy už jsou nadranc, boty promočené, ponožky na vyhození. Totální útlum. Noha nohu míjí. Naštěstí je to pořád z kopce. Už jsem skoro v Krásné.

Potkávám sličnou chatařku. Flanelka na uzel, černé elasťáky. Nechám ji přejít, chvilku počkám a pak se otáčím, abych zkontroloval zadeček. Smůla, už je pryč. Byla pěkná. Krávy už tu nejsou, nepokecám. Znovu prohlížím tu tabuli o chráněných šelmách. Poslední zatáčka, za ní moje auto. Bude tam? Představivost kreslí obraz vypáleného vraku. Je tam!

Je 14 hodin. Za cca 18 hodin jsem ulezl 40 km, převýšení cca 2700 metrů, přečkal bouřku v lese. Na celé žluté trase jsem nepotkal ani živáčka.

Přeměna z turisty v motoristu (Budu vůbec moct šlapat na pedály, nebo mi nohy selžou?“) a hurá domů. Koupel, jídlo…